Letní jazykový kurz novořečtiny v Soluni

06.03.2011 18:48

Roku 2009 jsem se rozhodla vyrazit na měsíční jazykový kurz na Aristotelovu univerzitu v Soluni a jelikož letní varianta nabízela i možnost ubytování na kolejích, přihlásila jsem se na letní kurz. Letenku jsem si kvůli ceně kupovala téměř s půlročním předstihem a po vyřízení všech papírů, které byly k přihlášení se potřeba (vyplněná přihláška, kopie pasu a ověřený dokument o ukončení minimálně středoškolského vzdělání přeložený do angličtiny), jsem s napětím čekala na reakci. Přihláška dorazila v pořádku, protože mi po krátké době přišel potvrzovací email ze studijního oddělení, že jsem přihlášena do kurzu – bohužel se úplně netrefili a zapsali mě do jarního tříměsíčního kurzu. Přihlášku jsem totiž posílala už někdy koncem ledna, což je na Řeky pravděpodobně ještě brzy, když letní kurz začíná až v srpnu. Hned jsem reagovala a oni mě bez problému přeřadili do správného kurzu. Co se týče komunikace z řecké strany, tak ne vždy reagovali na můj email, ale vše, co bylo důležité, mi prostřednictvím emailu přišlo. Nejdříve mi ze studijního oddělení poslali obecné informace v angličtině a v řečtině, kde bylo popsáno vše potřebné od informací o městě až po instrukce o platbě a programu kurzu.

Kurz jsem platila převodem z účtu na účet, z čehož jsem měla trochu strach, ale nakonec to bylo bez problému. Na místě jsem zjistila, že další možností bylo vložit peníze na účet univerzity přímo v bance po příletu do Soluně.

Asi měsíc a půl před začátkem kurzu mi přišly informace o ubytování – nemohla jsem si vybírat mezi více možnostmi, rovnou mi rezervovali jednolůžkový pokoj na univerzitní koleji (adresa: Kesanli & Teloglou, 40 Ekklisies, Thessaloniki) za pouhá 4 eura za osobu na noc, z čehož jsem byla nadšená. V pokoji budu sama a navíc za tak směšnou cenu! Na této koleji jsou pouze jednolůžkové pokoje, je to kolej hlavně pro Řeky, kteří tam zatím nebydlí, protože jim ještě nezačala škola (existují i koleje jen pro cizince, kde jsou ubytováni studenti, kteří jsou v Soluni přes program Erasmus), a na pokoji, ale ani na koleji, není ani kuchyňka ani lednička ani pračka (Řekové to řeší tak, že jim na začátku roku rodiče vše potřebné přivezou a oni mají malou ledničku a provizorní vařič přímo na pokoji). Na jídle naštěstí nelpím a vařit mě nebaví, takže mi absence kuchyně moc nevadila, ale je pravda, že kdybych tam měla být delší dobu než měsíc, tak by to už problém byl. A nedalo se nic koupit do zásoby, protože první dny tam bylo velké vedro, takže během dne se mi zbylý plátkový sýr spekl v jeden kus. Pokoje byly relativně čisté, ale jejich úklid byl jen na nás (mop a kýbl byl volně přístupný), ale na toaletách a v umývárně každý den vytírali. Sociální zařízení bylo čisté a to samé platilo i o sprchách. Možná to bylo i tím, že ještě pořádně nezačal semestr a kolej byla dost prázdná.

Po příletu do Soluně jsem si vzala taxíka, který mě celkem bez hledání dovezl až ke koleji a platila jsem za cestu 15 euro. Když jsem koleje viděla z venku, tak jsem se trochu vyděsila, protože na první pohled to vypadalo jako ghetto - počmárané zdi, rozbitá skla a nepořádek, ale potom jsem zjistila, že budova má moderní vchod a vrátnici, což mě uklidnilo. Pokoj jsem opravdu dostala, ale měla jsem tu smůlu, že zrovna můj byl téměř nevybavený, tzn. že jsem tam měla jen postel s povlečením a dvěma ručníky, stůl, noční stolek se třemi šuplaty a jednu židli, takže všechno oblečení jsem musela mít v kufru. Po poličkách zbyly na zdích jen skoby. Takže úložný a odkládací prostor byl téměř nulový. Na této koleji jsem měla možnost navštívit ještě dva pokoje mých kamarádek a oba byly docela solidně vybavené, byly v nich skříně, skříňky, poličky apod. (pokojíky byly opravdu miniaturní), takže jsem spíš měla smůlu na pokoj, který přede mnou nikdo neobýval, a nebo ho komplet vyklidil.

Rozřazovací test do jednotlivých úrovní se konal hned v pondělí a samotný kurz začínal ve středu. Rozřazování probíhalo formou mezinárodního testování – poslech, porozumění psanému textu, psaní určeného textu a ústní pohovor. Bála jsem se, ale nebylo to zase tak náročné a hlavně bylo možné požádat o přeřazení do jiného kurzu, klidně i vyššího.

Ve třídě nás bylo opravdu hodně, minimálně kolem 15 a učitel nám říkal, že na těchto letních kurzech je to běžné. Během kurzů, které probíhají jindy než v létě, je ve třídě lidí méně. Měli jsme rodilého mluvčího a veškerá komunikace probíhala v řečtině, angličtinu jsme mohli použít jen v krajním případě. Jednalo se ale o vyšší úroveň B1 (viz Společný evropský referenční rámec pro jazyky), takže to nebyl problém. Pracovali jsme hlavně s učebnicí Epikinoniste Ellinika 2 nebo jsme dostávali fotokopie jiných materiálů.

Výuka začínala v 8:30 a končila ve 12 hodin, takže měl člověk celé odpoledne volné. Koleje, kde jsem bydlela, se nacházely cca 5-10 minut pěšky od budovy, ve které probíhala výuka, a cesta byla celou dobu z kopce, takže člověk nebyl odkázán na městskou dopravu. Na kurzu se mnou byly ještě dvě Češky, tudíž jsme většinu volného času trávily spolu. Což bylo na jednu stranu možná nevýhodné, protože jsme i v Řecku komunikovaly hodně česky, ale jak jsem vypozorovala, tak většina účastníků kurzu se stejně sdružovala podle národností a i s nimi by člověk nekomunikoval čistou řečtinou. Navíc jsme patřily mezi ty starší – většině našich spolužáků bylo něco málo přes 20 let, takže cca v průměru o šest let méně než nám, a měli tím pádem i trochu jiné představy o trávení volného času. My tři Češky jsme téměř každý den vyrazily hned po škole za Soluň k moři. Dopravovaly jsme se tam autobusem s jedním přestupem u obchodního centra Ikea a většinou se jedna cesta vešla do jednoho cvaknutého lístku, který tehdy stál 0,50 eura. Zkusily jsme víc pláží, ale nejvíce se nám líbilo v části Agia Triáda. Když se začátkem září trochu ochladilo a počasí nebylo úplně vhodné na koupání, tak jsem se buď sama nebo s holkama procházela po městě. Večer jsme už většinou trávily každá ve svém pokoji na koleji.

Bezdrátový přístup na internet přes wi-fi byl jen v areálu univerzitních budov, ale bohužel nebyl na koleji. Musela jsem si jít zařídit účet, abych doslala heslo a mohla se připojit alespoň ve škole. Paní z koleje říkaly, že se bezdrátové pokrytí plánuje v budoucnosti i na kolejích, kde byl zatím volný přístup na pár počítačů s internetem, ale já jsem to nikdy nevyužila. Raději jsem pracovala na svém notebooku a navštěvovala jsem hlavně síť kaváren Starbucks. Připojení tu sice nebylo zcela bezplatné, ale cena za přednabitou kartu byla minimální, nikdo mě tam nerušil a bylo to kousek od školy. Velice mě překvapilo, jak málo kaváren, které by podporovaly „wifinu“, jsem v Soluni objevila.

Co se týče stravování, tak v Soluni je samozřejmě spousta možností, kam na jídlo zajít. Hodně záleží na financích a potřebách každého. Na univerzitě zatím nezačal semestr, a proto bohužel ještě nefungovala studentská menza, kde se dá prý pořádně najíst za minimum peněz. Navštívit tedy můžete některou z taveren nebo restaurací (kolem náměstí Kamara, kde se sdružují studenti, je jich docela dost) nebo různé jídelny, kde už mají jídla připravená a nandají je před vámi. K dispozici jsou i různá rychlá občerstvení s pita gyrosy, souvlaki apod. Najdeme tu i McDonalds nebo nějaké místní fastfoodové řetězce (Goody`s, což je řecká obdoba McDonalda, nebo Everest, kde zákazníkovi sestaví toasty, sendviče a hlavně různé saláty podle jeho chuti). Další možností je nakoupit si v supermarketech a v provizorních podmínkách si jídlo připravit na pokoji.

Univerzita pro své studenty také pořádala různé výlety, kulturní aktivity a hodiny řeckého tance. Ty ale byly neskutečně přeplněné, takže jsme to po dvou lekcích vzdaly a raději zůstávaly déle na pláži. Co se týče výletů, tak tu byla možnost si zaplatit víkendový výlet např. do Delf, na Meteora, do Verginy nebo na poloostrov Pílio (nabízeli nám jednodenní či dvoudenní výlety s přespáním v hotelu) nebo společně s průvodcem vyrazit do některého ze soluňských muzeí. Já jsem absolvovala jen výlet na poloostrov Pílio a byla jsem moc spokojená. Všechno zařídila škola – dopravu autobusem, ubytování na jednu noc se snídaní a bylo to i s řeckým nebo anglickým výkladem, platila jsem 45 euro.

Svůj měsíční pobyt v Soluni jsem si náležitě užila, byl to velice pohodový měsíc, který mi nezkazil ani krach letecké společnosti, se kterou jsme letěli tam a měli jsme i zpátky a která zkrachovala asi v půlce mého pobytu v Řecku. Na životě v Soluni jsem nenašla žádná negativa – doprava po městě byla celkem bez problému, centrum se nacházelo kousek od univerzity a od koleje, na které jsem bydlela, takže se všude dalo jít pěšky, a stravovat se dalo také docela dobře. Jen škoda, že se mi jako cizinci ani po měsíci života v Řecku nepodařilo proniknout blíž k Řekům a s někým se skamarádit. Myslím si, že pokud tam člověk nejede s tím, že v Soluni někoho zná a s někým se přátelil už dřív, tak se s Řeky příliš nesblížíte, není moc možností, protože studentů bylo na univerzitě i na koleji ještě málo a ti, co tam byli, nestáli moc o to bavit se s cizinci učícími se řecky, neměli k tomu důvod. Ale na druhou stranu to také hodně záleží na tom, koho potkáte, s kým se setkáte a jaké jste povahy. Ale co se týče financí, tak kurz na Aristotelově univerzitě v Soluni je bezkonkurenčně nejlevnější a pravděpodobně i jeden z nejkvalitnějších kurzů řečtiny v Řecku.

-- Tereza Maroušková --
Copyright © 2007 RECKYKOUTEK.CZ