Život a dílo Nikose Kazantzakise

09.03.2011 13:07

Tento příspěvek vychází z přednášky uskutečněné v rámci akcí Společnosti přátel Nikose Kazantzakise v ČR v květnu r. 2009, která byla pojata jako seznámení s velkým řeckým spisovatelem, jehož spojují s českým prostředím dvě údobí jeho života. Při shromažďování faktů autorka vycházela především z informací dostupných na webových stránkách Muzea NK na Krétě, kde je podrobně zpracován jeho životopis.

Nikos Kazantzakis se narodil r. 1883 na Krétě, tehdy ještě pod tureckou nadvládou. Jeho otec Michalis, který obchodoval s vínem a zemědělskými produkty, pocházel z Varvari u Iraklia, kde se v současné době nachází Kazantzakisovo muzeum. V r. 1898 proběhla úspěšně krétská revoluce a Kréta se stala autonomní oblastí. Nikos byl poslán na střední klášterní školu na ostrov Naxos; ten byl pod vlivem francouzských katolíků a zde si Kazantzakis začal budovat lásku k francouzštině. Poté odešel do Athén studovat práva. Ještě na studiích vydává svá první literární díla. V Paříži pokračuje v postgraduálním studiu, zároveň publikuje v tisku a věnuje se literární činnosti. V rámci svého studia se zabýval Nietzschem a na toto téma také vypracoval doktorskou práci.

Kazantzakis jako zastánce lidového jazyka, tzv. dimotiki, což je patrné z jeho děl, se aktivně podílel na prosazování dimotiki ve školství. V Řecku až do r. 1975 panovala tzv. diglossie, kdy byla úředním jazykem forma řečtiny založená na staré řečtině, nazývaná katharevusa. Ta se prosazovala ve státní správě, školství a literární próze. Básníci mohli užívat dimotiki, prozaici ale lidovou řečtinou vždy budili rozruch.

V Athénách žije se svou budoucí ženou Galatií Alexiu a překládá z francouzštiny, němčiny, angličtiny a staré řečtiny. Ve spolupráci s Galatií píše školní učebnice.

Se svým přítelem Angelem Sikelianem, řeckým básníkem, strávil 40 dní na Athosu v tamních klášterech, poté spolu procestovali celé Řecko.

V době 1. světové války se snaží dokonce podnikat. Těží dřevo na Athosu a snaží se provozovat lignitový důl na Peloponésu, k tomu najímá dělníka jménem Jorgos Zorbas. Tuto podnikatelskou zkušenost promítl později do románu „Život a skutky Alexise Zorbase“ neboli „Řek Zorbas“. Ve vládě Eleftheria Venizela, který mj. také pocházel z Kréty, byl jmenován generálním ředitelem Ministerstva sociální péče zodpovědným za repatriaci 150 000 Řeků z Kavkazu, kteří měli být umístěni na území Makedonie a Thrákie. Tyto zkušenosti byly zúročeny mnohem později v románu „Kristus znovu ukřižovaný“. V r. 1920 po Venizelově porážce ve volbách odjíždí Kazantzakis do Paříže a nato podniká cestu po Německu. Pobývá krátce ve Vídni, kde studuje budhistická písma a Freuda. Po porážce Řeků v Malé Asii r. 1922, označované jako tzv.maloasijská katastrofa, obrací své myšlenky ke komunismu, sní o pobytu v Rusku a učí se též rusky. Období jeho pobytu ve Vídni a Berlíně je dobře zdokumentováno díky „Dopisům Galatii“, která stále zůstává v Athénách. V Itálii navštívil Pompeje a Assisi, kde se seznamuje s učením sv. Františka, kterému zůstal věrný do konce života. Po návratu do Athén se seznamuje s Eleni Samiu. R. 1925 odchází do Ruska jako dopisovatel athénských novin „Svobodné slovo“, kam přispívá svými dojmy v podobě příležitostných článků. R. 1926 se rozvádí s Galatií, působí v Palestině a na Kypru jako zpravodaj. Ve stejné době se seznamuje s Pandelisem Prevelakisem, budoucím žákem, poradcem, zpovědníkem a životopiscem. Jako zpravodaj navštěvuje Egypt a Sinaj. Je sovětskou vládou pozván do Ruska při příležitosti 10. výročí VŘSR. V r. 1928 cestuje po Rusku, píše scénáře (o ruské revoluci a Leninově životě) a články, seznamuje se s osobnostmi tehdejšího Ruska, jako např. s Gorkým. Kazantzakisovy cestovatelské články o Rusku vycházejí v Athénách ve dvou svazcích. Pobyt v Rusku na něj hluboce zapůsobil.

Následujícího roku odjíždí do Berlína, kde přednáší o Sovětském svazu. V květnu se usazuje na odlehlém místě v Československu a píše francouzsky dva romány („Toda-Raba“ a „Kapetan Elia“, předchůdce „Kapitána Michalise“), které mimochodem představují první pokusy prosadit se v západní Evropě.

 

Zde vstupuje na scénu první mezník, který se vztahuje k českému prostředí. Kazantzakis podepsal smlouvu s pařížským nakladatelstvím na 3 knihy o Rusku, které měl začít psát r. 1929 po návratu z cesty po Sovětském svazu. Tím měl zajištěn na nějaký čas finanční příjem a mohl se v klidu věnovat i jiné literární činnosti. Chtěl přepracovat „Odysseiu“ na nějakém odlehlém místě, kde by měl klid a nic by neodvádělo jeho pozornost. Byl přesvědčen, že jen horská samota v něm dokáže probudit skrytou tvůrčí sílu. Z Berlína se Kazantzakis se svou partnerkou Eleni vydal vlakem někam do Československa, jak vzpomínala Eleni Kazantzaki. Vůbec nevěděli, kam jedou, a jeden horník jim doporučil, aby vystoupili v Jáchymově, ať nejezdí do Prahy. A že 3 hodiny odtamtud ve výšce 1200 m je Boží Dar neboli Gottesgab. V dopise Prevelakisovi z 9.5. 1929 se zmiňuje, že odjíždí na jednu vysokou horu v Československu. Kazantzakis pobýval v Božím Daru dvakrát, poprvé od 10.5.1929 do 9.4.1930 a pak od konce června 1931 do 31.5.1932. (Ten rok mezitím se mj. usadil na ostrově Aigína, kde se zabýval sepisováním francouzsko-řeckého slovníku.) Třetí verze „Odysseie“, do níž promítl své dojmy z cest po Rusku a kterou dokončil při druhém pobytu v Božím Daru, je základem konečné podoby tohoto díla. Kromě „Odysseie“, která byla hlavním smyslem spisovatelova pobytu v Božím Daru, se zde zrodily zárodky a plány jeho dalších významných děl. Kazantzakisův přítel Prevelakis ho v Božím Daru navštívil o Vánocích a Novém roce 1931-2. Nikos Kazantzakis bydlel v domku u Krausů asi 4km od Božího Daru v Myslivnách. Chodil na dlouhé procházky i za hranice do nedalekého Wiesenthalu a plnými doušky si užíval samoty, tolik potřebné pro svůj tvůrčí potenciál. Zápis v knize hostů p. Krause z 31.5.1932 dokládá spisovatelovo plodné období v těchto končinách.

V r. 1995 byl na božídarském náměstí odhalen památník jako vzpomínka na pobyt slavného řeckého spisovatele na tomto odlehlém místě. R. 2001 byl městu předán sochařský portrét Nikose Kazantzakise, který je vystaven v místním muzeu, kde je jedna z vitrín věnována jen jemu. Vzácným exponátem je originální výtisk „Odysseie“. V r. 2007, kdy uplynulo 50 let od úmrtí spisovatele, byl natočen dokument o jeho pobytu v Božím Daru. V září 2008 uspořádala Společnost přátel Nikose Kazantzakise výlet do Božího Daru u příležitosti 125. výročí narození spisovatele a položila k památníku věnec. Došlo také na setkání se starostou obce.

 

 Společně s Prevelakisem plánují spolupráci na filmových scénářích a překladech. To se jim příliš nepodařilo, Kazantzakis sám se ovšem pouští do překládání. Ve 30. letech překládá Dantovu „Božskou komedii“, při pobytu ve Španělsku pak španělskou poezii, sepisuje dojmy ze Španělska, vrací se na ostrov Aigínu, píše další verze „Odysseie“. Aby si zajistil finanční příjem, sepisuje tři školní učebnice pro 2. a 3. třídu základní školy. V r. 1935 odjíždí do Japonska a Číny, po návratu si kupuje půdu na Aigíně. Ve stálé snaze prosadit se v zahraničí píše francouzsky román „Les jardins des Rochers“ (Ο Βραχόκηπος – Zahrada na skále), kde čerpá ze své předchozí cesty na Dálný východ. Překládá první část Goethova „Fausta“, ve Španělsku působí jako zpravodaj řeckých novin „Kathimerini“, dělá rozhovor s Francem. R. 1936 dostavěl dům na Aigíně, který se stal jeho prvním trvalým bydlištěm. Napsal tragédii „Melissa“ pro Královské divadlo. Tato tragédie s antickým námětem psaná prózou je považována za jeho nejvyzrálejší, nejdivadelnější a možná nejpoetičtější tragédii. Bylo to také Kazantzakisovo nejoblíbenější drama, které si moc přál vidět na scéně. To se však uskutečnilo až po jeho smrti.

R. 1938 dokončil osmou a poslední verzi „Odysseie“ (má 33 333 veršů a 24 zpěvů), kterou koncem roku vydává. Ačkoli „Odysseia“ patří chronologicky do 30. let, báseň co do formy a obsahu nemá nic společného s tzv. „generací 30. let“, naopak je spjata s 1. desetiletím 20. stol. Lze říci, že základní koncepce „Odysseie“ byla dávno překonaná už v době, kdy ji začal Kazantzakis psát r. 1925. Když celá báseň vyšla, setkala se s naprostým nezájmem čtenářů a kritiků. Ve 30. letech, kdy poezii dominoval volný verš a modernistická jednoduchost, byla „Odysseia“ se svým metrickým veršem (patnáctislabičný jamb) a filozofickým obsahem považována za cizorodý prvek.

V době okupace Řecka usilovně pracuje osamocen na Aigíně. R. 1941 začíná psát román původně nazvaný „Legenda o Zorbovi“. Následně se pouští do překladu Homérovy „Iliady“, plánuje román o Kristovi s názvem „Kristovy paměti“, který se stal základem budoucího „Posledního pokušení“. Také pokračuje v psaní divadelních her. Již dříve se rozhodl, že vstoupí znovu do politky, kterou opustil ve 20. letech. Toto své předsevzetí zrealizoval hned po válce, kdy se stal vůdcem malé socialistické strany. V té době si vzal za manželku svou věrnou partnerku Eleni Samiu a byl jmenován ministrem bez portfeje v tehdejší koaliční vládě. V r. 1946 po sjednocení sociálně demokratických stran podává Kazantzakis demisi. 25. března bylo uvedeno na scénu Královského divadla jeho divadelní dílo „Kapodistrias“. Spolek řeckých literátů navrhl Kazantzakise na Nobelovu cenu. V červnu odjel opět do zahraničí a rozhodl se, že mimo Řecko stráví zbytek svého života. Nejprve odjel do Anglie, pak na pozvání francouzské vlády do Paříže. Politická situace v Řecku mu nedovolovala se tam vrátit. Překládá do francouzštiny „Alexise Zorbase“, ten je také zároveň přeložen do švédštiny. Kazantzakis rovněž pracuje na překladech svých divadelních her. V letech 1947-48 krátce působí v UNESCU, poté se rozhodne plně věnovat literární činnosti. V r. 1948 se Kazantzakisovi stěhují do francouzského městečka Antibes. Nakladatelé v Anglii, USA, Švédsku a Československu vydávají „Alexise Zorbase“. Kazantzakis píše další román „Kristus znovu ukřižovaný“. Následují romány „Kapitán Michalis“, kterému předcházelo několik verzí, a „Poslední pokušení“. V 50. letech je Kazantzakis kromě svého psaní zaměstnán komunikací s překladateli a nakladateli v různých zemích, nadto ho stále sužuje nemoc, trpěl ekzémem v obličeji. Krátce pobývá v Itálii v oblíbeném Assisi, díky infekci v oku je hospitalizován v Holandsku, kde studuje život sv. Františka. Vycházejí mu romány ve Velké Británii, Švédsku, Dánsku, Norsku, Holandsku, Finsku a Německu, v Řecku však nikoli. S infekcí oka se léčí v Paříži, nakonec ztratil zrak v pravém oku. Po návratu do Antibes napsal román „Chuďásek Boží“. V Řecku usiluje ortodoxní církev o Kazantzakisovu exkomunikaci za rouhání kvůli některým pasážím „Kapitána Michalise“ a celému „Poslednímu pokušení“, ačkoli to v Řecku zatím nevyšlo. V r. 1954 se „Poslední pokušení“ ocitá na církevním seznamu zakázaných knih, spisovatel sám ale nikdy z církve vyobcován nebyl. „Poslední pokušení“ bylo později zfilmováno Martinem Scorsesem, což taktéž vyvolalo rozruch nejen v Řecku, film byl zakázán v Izraeli, protestovalo se proti němu ve Francii. Kazantzakis se léčí v nemocnici ve Freiburgu, lékaři mu objevili nezhoubnou leukémii. V Athénách se připravuje vydání souboru jeho díla. Následující rok začíná psát svou autobiografii „Hlášení El Grecovi“. Konzultuje s Julem Dassinem scénář filmové adaptace románu „Kristus znovu ukřižovaný“. Konečně i v Řecku vychází „Poslední pokušení“. V r. 1957 se účastní projekce filmu „Celui qui doit mourir“ Jula Dassina, poté odjíždí s Eleni do Číny na pozvání tamní vlády. Před návratem zpět byl nucen se nechat očkovat, to však u něj vyvolalo reakci, která způsobila gangrénu ruky. Byl převezen do Freiburgu, kde nakonec podlehl epidemii chřipky. Zemřel 26. října ve věku 74 let. Jeho ostatky byly převezeny do Athén, kde je však řecká cíkev odmítla vystavit, nakonec byly vystaveny k uctění v Metropolitním chrámu v Irakliu na Krétě. Velké množství lidí doprovodilo Kazantzakise na jeho poslední cestě k benátským hradbám, kde je pohřben. Později byl na jeho náhrobek vyryt nápis, který si sám vybral: „V nic nedoufám. Ničeho se nebojím. Jsem svobodný.“

 

Je třeba připomenout ještě jednu důležitou okolnost, která zapřičinila druhé setkání Kazantzakise s českou kulturou. Na sklonku života v r. 1954 při pobytu v Antibes se seznámil s českým hudebním skladatelem Bohuslavem Martinů (*1890 - †1959). Ten žil tehdy v Nice a právě hledal libreto pro svou další operu. Martinů chtěl původně napsat libreto podle „Alexise Zorbase“, ale Kazantzakis mu doporučil „Krista znovu ukřižovaného“. Skladatel napsal libreto pro operu „Řecké pašije“ sám, se spisovatelem však konzultoval prostřednictvím korespondence. Tato spolupráce trvala přes rok. Oba velikáni měli mnoho společného, oba prožili velkou část svého života v zahraničí, kde také zemřeli. Ani jeden z autorů se premiéry opery (r. 1961) nedožil, té se zúčastnily jejich pozůstalé manželky. O této spolupráci vyšla r. 2003 publikace „Řecké pašije. Osud jedné opery. Korespondence Nikose Kazantzakise s Bohuslavem Martinů“ (R. Dostálová, A. Březina).

 

Pokud máme shrnout život a dílo Nikose Kazantzakise, jedná se o osobnost s obrovským záběrem jak životním tak žánrovým. Působil jako politik, reportér, zpravodaj. Jako spisovatel psal eseje, romány, poezii, dramata, cestopisy. Překládal díla antické i světové literatury, dětskou literaturu, svá vlastní díla do francouzštiny. Napsal několik školních učebnic. Ačkoli je Kazantzakis znám veřejnosti hlavně svými romány, které napsal až v posledních 16 letech svého života, sám sebe považoval za básníka, přičemž prózu pokládal ve své tvorbě za druhořadou, a za své stěžejní dílo označil „Odysseiu“. Jeho literární díla jsou ovlivněna otcem, Krétou, Kristem, Nietschem, Budhou i Leninem. Jeho divadelní hry mají filozofický charakter, sám tvrdil, že jsou určeny spíše k četbě. Ve svých dílech se ztotožňuje se svými hrdiny, jejich prostřednictvím seznamuje čtenáře se svými názory a životní filozofií. Tři jeho romány byly zfilmovány, pouze šest jeho románů bylo přeloženo do češtiny.

Takový velikán, který se stal ve 20. století nejoblíbenějším autorem v Řecku, by si jistě na naší půdě zasloužil větší pozornost. Společnost přátel Nikose Kazantzakise by se ráda zasloužila o zprostředkování jeho myšlenek českému čtenáři nejen pořádáním přednášek, literárních večerů a jiných tematických akcí, ale také v rámci možností prostřednictvím překladů jeho nezměrného díla.

-- Dita Vořechovská --

http://www.historical-museum.gr/kazantzakis/gr/index.html

http://www.amis-kazantzaki.gr/

Copyright © 2007 RECKYKOUTEK.CZ