Karagiozis – řecké stínové divadlo

02.05.2011 20:51

Kořeny stínového divadla sahají do zemí dálného Východu (Čína, Indie, Indonésie). Figury původně symbolizovaly duše mrtvých a obsah dramat byl původně mysticko-náboženský. Do Evropy se tato divadelní forma dostala přes Turecko, kde také došlo k jejímu definitivnímu posvětštění. Podle tradice se stínové divadlo začíná hrát v Turecku ve 14. století a od 17. století je rozšířeno v celé osmanské říši; hrálo se především ve velkých městech v rámci oslav ramadánu. Řecká podoba stínového divadla se na území pevninského Řecka začala emancipovat velmi pravděpodobně už dlouho před propuknutím řecké národně osvobozenecké revoluce v roce 1821. O této tzv. epirské tradici však nemáme bohužel v podstatě žádné písemné zprávy a doklady. Lépe můžeme vývoj Karagiozise (jak také řecké stínové divadlo podle jeho protagonisty nazýváme) sledovat zhruba od poloviny 19. století.

Turecké stínové divadlo inspirovalo prostředí tradiční turecké městské čtvrti (mahala) a život jejích obyvatel, včetně „jinověrců“, jako byli Arabové, Arméni či Židé. Důsledně se vyhýbalo zobrazování vyšších společenských vrstev, světská i církevní moc byly v podstatě ze scény vykázány (těžko říct, zda ze strachu nebo z úcty). Hlavní postavy Haçivat a Karagöz mají každý svůj dům na jedné straně plátna, jsou chudí a na konci se většinou pohádají.

Děj bývá jednoduchý, založený na komickém dialogu prošpikovaném vulgarismy a sexuálními narážkami – poněkud drsnější humor si mimo jiné mohli loutkoherci dovolit i díky tomu, že do tureckého stínového divadla neměly přístup ženy. Každý loutkoherec musel znát aspoň 28 představení, aby mohl hrát po celý ramadán denně jiné představení. Karagöz se ale objevoval na scéně i po zbytek roku. Nejdůležitějším tématem vystupujícím zpoza obligátních obscénností byla společenská nerovnost. V Turecku Karagöz jako živé divadlo vymírá v době velkých společenských změn za mladoturecké revoluce na počátku 20. století.

Z postav tureckého stínového divadla to řecké převzalo v podstatě jen postavy Karagiozise a Chatziavata, většina ostatních je původní řecká – i když jsou někdy tureckými vzdáleně inspirované. I postavy reprezentující tureckou moc – sultán, vezír, aga atd. – byly vytvořeny až pro řecké divadlo – to turecké se zmínkám o politické moci úzkostlivě vyhýbá.

Etapy řeckého Karagiozise

V první fázi svého života byl řecký Karagiozis v podstatě kopií stínového divadla tureckého, s typickými vulgárními a obscénními žerty, pro něž jej intelektuální smetánka odmítala. Legendární postavou tohoto prvního období řeckého Karagiozise je Barbajannis Vrachalis (Brachalis), který údajně přišel v polovině 19. století z Konstantinopole do Pirea, kde se usadil a stínové divadlo proslavil. Postupně vulgarita a obscénnosti mizí a satirický nádech začíná převažovat. Jejich vymizení bylo některými nacionalistickými badateli vyzdvihováno jako „očištění“, pozvednutí stínového divadla řeckými tvůrci nad úroveň divadla tureckého. Hlavní příčinou této změny byl však zřejmě tlak maloměšťáckého veřejného mínění a ne nějaké spontánní působení ušlechtilého řeckého ducha. Tvrzení, že potlačením obscénností Karagiozis zvýšil svoji uměleckou hodnotu, nelze jako takové přijmout. Faktem je, že v atmosféře obdivu ke starému Řecku a snaze řeckých intelektuálů a smetánky ztotožnit se s antikou, jíž byly ovlivněny i lidové vrstvy, se zpočátku Karagiozis prosazoval proti antikizujícímu divadlu dost těžce.

Nejslavnější epocha řeckého Karagiozise začíná kolem roku 1880 a trvá cca do roku 1910. V této době vznikají typické řecké postavy a klasický repertoár. Za největšího umělce a tvůrce mnohých typických postav je považován Dimitris Sardunis z Patrasu známý pod uměleckým jménem Mimaros, Jannis Rulias (v roce 1897 uvedl na scénu postavu Barbajorgose) a Memos Christodulos. Texty her vzniklých v této době bohužel nevyšly tiskem.

Období od 10. let 20. století zhruba do roku 1940 je dobou největší technické dokonalosti řeckého stínového divadla. Pak začíná Karagiozis upadat, z lidového divadla určeného pro široké vrstvy se stává podívaná pro děti a intelektuály. Od roku 1924 začínají vycházet tiskem sešity s texty komedií. Nejznámějšími loutkoherci této doby jsou Antonis Mollas (asi nejslavnější loutkoherec vůbec; vytvořil nové figury, jako je třeba Omorfonios, uvedl na scénu moderní rekvizity jako auta či letadla a vynalezl nové triky), Markos Xanthos a Kostas Manos, Sotiris Spatharis (na obrázku jeho syn Evgenios Spatharis /1924–2009/ v akci).

Kolem roku 1940 začíná nezadržitelný úpadek stínového divadla jako živého a autentického projevu lidové kultury. Jistý badatel trefně poznamenal, že skutečný život Karagiozise končí ve chvíli, když se stává podívanou pro děti a pro intelektuály. Postupná změna publika z lidových diváků, kteří znali žánrový kód, mechanismy Karagiozise a podstatnou měrou dotvářeli atmosféru představení, na děti, intelektuály a turisty, je také jedním z významných faktorů, jež se podepsaly na úpadku stínového divadla.

Práce loutkoherce se od počátků stínového divadla do dneška mnoho nezměnila. Jak tedy vypadá? Loutkoherec v Karagiozisovi (καραγκιοζοπαίχτης) nejen pohybuje figurami, ale hovoří za více postav, často různými dialekty, musí často improvizovat, zpívá, je zároveň dramatikem, režisérem, hercem, zpěvákem, scénografem i choreografem. Protože zvládnout všechny tyto činnosti není často v silách jednoho člověka, přibírá si obvykle pomocníka. Ve zlatých dobách Karagiozise nebylo výjimkou, že si loutkoherci také vyráběli sami figury a další rekvizity, malovali plakáty atd. Velmi důležitou roli hrál zpěvák – často nebyl totožný s hlavním loutkohercem a fungoval zároveň jako jeho pomocník. Písně byly velmi populární, často zlidověly, nezřídka lidé chodili na představení především poslechnout si svou oblíbenou píseň. První figury vyráběly z plechu, pak z lepenky, zhruba od roku 1923 pak z kůže, ale lepenkové se nikdy úplně nepřestaly používat. Rozměry plátna (μπερντές, z tur. perde) se ustálily na 4–6 metrech na délku a 2,5 na výšku. Tradičně se hrálo v kavárnách, v létě pod širým nebem. Ve 20. a 30. letech bylo zavedeno do stínového divadla mnoho inovací, rozličné vynálezy zdokonalily představení a napomohly větší variabilitě. Figury se začaly malovat barevně, atmosféru představení hodně změnilo zavedení elektrického proudu, byl vynalezen dřevěný nástroj umožňující obracení figur (σούτσα), byly zaváděny také nové motivy a rekvizity.

Postavy Karagiozise

Postavy většinou vstupují na scénu s písní na rtech, každá má svoji typickou.

Karagiozis (Καραγκιόζης)

Je chudý jako myš, ale vždy v dobré náladě a plný temperamentu. Žije se svou rodinou ve velkém řeckém městě, pravděpodobně v Aténách nebo v Pireu. Bydlí v chatrči na spadnutí s děravou střechou. (Když se ho někdo zeptá, co dělá, když prší, odpovídá: Jdu ven. Proč? Abych zmokl rovnoměrněji). Je malý a nevzhledný, trochu hrbatý. Neumí pořádně žádné řemeslo, ale do všeho se míchá. Nestydí se za drobné krádeže a výprasku se nebojí, zvykl si na něj. Často hlavní zápletka hry spočívá v tom, že Karagiozis předstírá, že je specialista v nějaké branži (lékárník, kuchař, soudce, námořník, kouzelník, v novější době třeba kosmonaut), při „výkonu“ toho povolání způsobí různé zmatky a škody a nakonec dostane výprask a skončí zpátky ve své chatrči, stejně hladový a stejně dobře naložený jako na začátku hry. Dá se říct, že se svým chováním bouří proti zavedeným pořádkům a poukazuje na jejich relativitu. Známý loutkoherec E. Spatharis popsal Karagiozise jako dospělého muže, který uvádí v praxi anarchistické sny dítěte a svými činy dokazuje, že všechno je dovoleno. Na druhé straně je to ale typický lidový hrdina, který nikdy neútočí na církev, koncept rodiny, řecké zvyky a tradice.

Chatziavatis (Χατζηαβάτης)

Karagiozisův nejlepší přítel, člověk, který je často nepřímou příčinou jeho dobrodružství. Jeho oděv a zevnějšek je „nejturečtější“ ze všech postav řeckého stínového divadla. Jako u jedné z mála postav jeho charakter není ve všech hrách stejný – někdy je to čestný, vážný a poměrně bohatý sloužící paši nebo sultána, jindy pochází ze stejné sociální vrstvy jako Karagiozis a podobně jako on je chudý, vychytralý, někdy dokonce zlodějíček – vážně se ale tváří za každých okolností. Míchá se zde asi původní turecký Haçivat s řeckým typem. (V původním tureckém divadle býval vážnou postavou, která často lehkomyslného Karagöze vracela na správnou cestu). Karagiozis je jeho noční můrou, se kterou se vždycky zaplete, když mu jako prostředník sultána nebo beje zadá nějakou práci, a celé dobrodružství má nakonec špatné následky i pro něj. Jeho jazyk, na rozdíl od Karagiozisova, míří ke katharevuse, vyššímu stylu, zdá se tedy, že postava má i nějaké vzdělání. (I v tureckém divadle Haçivat mluvil vyšším stylem. Zlé jazyky tvrdí, že Chatziavatis nikdy nemluví čistou katharevusou z toho důvodu, že ji žádný z loutkoherců zcela neovládal.)

Sior Dionysios (Ο σιορ-Διονύσιος / Νιόνιος)

Je řeckým výtvorem, podle tradice ho vytvořil Mimaros. Pochází ze Zakynthu (Zante). Je vždycky dobře oblečen, v cylindru a fraku, ale věčně s prázdným žaludkem. Buď je zchudlým aristokratem, nebo ze sebe aristokrata pouze dělá, a neustále šilhá po Západu. Je chudý a vyhladovělý jako ostatní postavy, ale tváří se při tom jako šlechtic, libuje si v řídkých a sofistikovaných nadávkách a kletbách. Má zakyntskou výslovnost a své promluvy prokládá zkomolenými italskými slovy. V písních, s nimiž vstupuje na scénu, se zpívá o krásném Zakynthu. Často se chlubí svým původem. Jeden z badatelů zabývajících se řeckým stínovým divadlem o něm trefně poznamenal, že se v něm skrývá spíše poitalštěný hlučný zahradník ze Zakynthu než aristokrat. V heroických dramatech se z něj stává zapálený vlastenec.

Barbajorgos (Μπαρμπαγιώργος)

Další, výhradně řeckou postavou je venkovan z pevninského Řecka (Rumeli), typ primitivního venkovana s naivní nezkaženou duší. Hovoří epirským dialektem a je Karagiozisovým strýčkem, bohatým sedlákem, který moudře zůstal na venkově a nestěhoval se do města. Často Karagiozise „tahá z průšvihů“, za což se mu Karagiozis odvděčuje především upřímným nevděkem. Jeho figura je větší než ty ostatní, snad pro zdůraznění Barbajorgosovy fyzické síly. Nejde nikdy daleko pro ránu, často natluče i svému synovci. Jeho osobním protivníkem je Dervenagas, pašův služebník, který vždy do Barbajorgosova příchodu na scénu rozdává pohlavky na všechny strany, aby mu je pak Barbajorgos všechny vrátil i s návdavkem. Ke slabým stránkám Barbajorgose patří skrblictví, pověrčivost a slabost pro milostná dobrodružství (rád by se oženil). A také marnivost: před svou cestou do města se vždycky pečlivě a nekonečně dlouho strojí. Největší část komičnosti této postavy vychází z konfliktů mezi venkovským a městským životem.

Stavrakas (Σταύρακας)

Karikatura typu tzv. mangase, šviháka a pobudy pohybujícího se na hranici městského podsvětí je postavou inspirovanou realitou Atén přelomu 19. a 20. století. Hovoří argotem, vyžívá se v silných slovech, ale jakmile hrozí, že by se mu někdo postavil, couvá. Karagiozis ho má prokouknutého a nebojí se mu občas vlepit pohlavek – ví, že mu to Stavrakas nikdy nevrátí, vždycky najde způsob, jak vše obrátit v žert a vyhnout se skutečnému souboji.

Dervenagas Veligekas (Δερβέναγας Βεληγκέκας)

Termín „dervenagas“ označuje vedoucího sultánovy ozbrojené stráže a tato figura má jako předlohu skutečnou osobu, velitele osobní stráže Ali Paši Veligekase. Ve stínovém divadle je to poturčený Albánec, který bije, koho může, ale na druhé straně dostává za vyučenou od Barbajorgose. Mluví lámanou řečtinou a je sloužícím sultána či paši.

Μπέης, Πασάς / Βεζίρης

Představitele nejvyšší společenské vrstvy, turecké moci, v divadle reprezentují bej, paša nebo vezír – většinou se v kuse objevuje jenom jeden z nich. Bývá osobou velkorysé a spravedlivé povahy. Na scéně se objevuje zřídka, ale často je slyšet jeho hlas rozdávající rozkazy. Je často prvotní příčinou Karagiozisových dobrodružství, když prostřednictvím Chatziavatise shání třeba šikovného řemeslníka. Paša nebo vezír jsou nejvyššími představiteli síly a bohatství: těmi, kdo už mají všeho dost a nemají potřebu ani krást, ani lhát. Jen v historických hrách je paša tvrdý a krutý, ztrácí svoji pohádkovou anonymitu a stává se historickou postavou.

Omorfonios (Ομορφονιός / Μορφονιός)

Malý človíček s obrovskou hlavou a velikým nosem, který se obléká jako švihák, je nezlomně přesvědčen o své kráse a přitažlivosti pro ženy a celkově postrádá smysl pro realitu. Na druhé straně je to ale maminčin mazánek a věčný nenažranec. Karagiozis ho často zneužívá. Jeho píseň, s níž vstupuje na scénu, se u něj vyznačuje naprostou nesmyslností. Na konci téměř všech vět vydává zvláštní zvuk, něco jako „uit“, možná pochází z francouzského „oui“, které často používala jedna z postav tureckého Karagöze.

Žid

Má různá jména – Solomons, Avramikos, Iakov. Je to bohatý skrblík, vychytralý, většinou pochází ze Soluně (tam byla před druhou světovou válkou největší řecká židovská komunita tzv. sefardských židů – židů žijících až do konce 15. století na Pyrenejském poloostrově). Je postavou velmi nesympatickou, často je přímo na scéně trestán smrtí. Zdá se, že je téměř nezměněným reliktem tureckého stínového divadla – tak se vysvětluje antisemitismus a tvrdý přístup k této postavě. Mluví velmi špatně řecky se španělskou výslovností.

Kollitiria (Κολλητήρια)

Karagiozis mívá jednoho až tři syny, kteří jsou v podstatě Karagiozisovými zmenšeninami, mluví jakoby dětsky zkomoleným jazykem, mívají různá jména, většinou Kollitiris, Kopritis, Skoprios. Většinou je jejich nejdůležitější funkcí jejich role v prologu, kde tancují spolu s Karagiozisem.



Ženy v řeckém stínovém divadle

Ženské postavy jsou poměrně okrajové. Objevuje se Karagiozena (Aglaia), manželka Karagiozise. Na scénu – podobně jako paša – vstupuje zřídka, častěji je slyšet její kritizující hlas za scénou. Dále se objevují turecké ženy, jménem Fatme, Serini nebo Chairije, většinou krásné, mladé a žádoucí.

Repertoár Karagiozise

V žánru stínového divadla můžeme podle tematiky rozlišovat tři kategorie děl. První skupinu tvoří díla s tematikou z každodenního života: námětem jsou různá povolání, která Karagiozis vykonává, a životní situace, kterým čelí, jde tedy o hry jako Karagiozis lékárníkem, kuchařem, věštcem, nevěstou, z novější doby třeba Karagiozis feminista nebo kosmonaut. V těchto kusech má vždy Karagiozis hlavní roli a objevuje se tam téměř celé spektrum postav.

Za druhé jsou to díla inspirovaná pohádkami a pověstmi – o různých příšerách – dracích, o začarovaném stromu, hrdinové jsou především dvě historické postavy, které vešly do ústní tradice: Alexandr Veliký a Antiochos.

Třetí skupinou jsou tzv. heroické nebo historické hry – naprostá většina z nich je inspirována boji za svobodu Řeků v době turkokracie a národněosvobozeneckou revolucí, hrdinové jsou slavné postavy z tohoto období, jako třeba Athanasios Diakos nebo Katsantonis, Markos Botsaris, Theodoros Kolokotronis. Tato dramata jsou oproti klasickým kusům velice dlouhá. Na konci hry docházelo často k apoteóze hrdinů – anděl Páně je za zvuků národních písní a s doprovodem ohňostroje odnášel na nebesa. S heroickými představeními prý začal Mimaros. Některé postavy v nich poněkud mění svůj obvyklý charakter (paša je postavou negativní, sior-Donysios není komickou figurkou, ale reprezentuje zapáleného vlastence.) Později vznikaly heroické kusy i z pozdější doby (balkánské války, řecko-italská válka, okupace).

Okrajově se svého času objevovala dokonce i díla inspirovaná antickými dramaty (Oidipus vladař, Ptáci) nebo krétskou renesanční literaturou (Erotokritos), v období 20. a 30. let také kusy inspirované současným děním – o brutální vraždě či pokusy o politickou satiru.

-- Markéta Kulhánková --
Copyright © 2007 RECKYKOUTEK.CZ